Historie

V přípravě ...
Ze vzpomínek pamětníků a svých, zaznamenal Zbyněk Richter.

Oddíl košíkové byl založen v roce 1942 a má jednu z nejdelších a nejbohatších historií mezi menšími, tehdy ještě vesnickými oddíly v českých zemích. Jeho první aktivity zaznamenáváme v těsné blízkosti fotbalového hřiště, shodou okolností tam, kde je dnes hřiště pro venkovní košíkovou a odbíjenou opět obnoveno. Přemístění venkovních sportovišť ze sokolovny k fotbalovému hřišti mělo prozaický důvod. Za války byla totiž sokolovna pro tělovýchovu uzavřena, venkovní hřiště bylo rozoráno a pěstovaly se na něm brambory. První krůčky nově vzniklého oddílu pamatují starší počerničtí rodáci Jirka Kolc, Bohouš Karban a Mirek Mařenec. Asi největší podíl na úspěšných začátcích dolnopočernické košíkové měl Ludvík Luttna, který byl tím pravým tahounem oddílu. Organizačně se též na chodu oddílu významně podílel Jindra Dubský, který se později stal uznávaným mezinárodním rozhodčím lehké atletiky. Začátky činnosti však probíhaly ve válečném období a proto mnohdy i za pohnutých a dokonce i nebezpečných okolností. Nastaly i případy, kdy hra byla přerušena pro nálet. Výsledky prvních zápasů nejsou dnes až tak důležité jako skutečnost, že byl tehdy položen základní kámen sportovního odvětví, které je dodnes významným článkem dolnopočernické tělovýchovy. Pojďme si tedy zavzpomínat na úplné začátky vzniku našeho oddílu, jak nám je popsal jeden z jeho nejvýznamnějších členů, dnes již bohužel zemřelý, Ludvík Luttna.

Když na počátku války uzavřeli Němci počernickou sokolovnu a s ní i letní hřiště, nezbývalo pro činnost mládeže mnoho možností. V místním klubu se hrála v létě kopaná a v zimě hokej. Pro tak velkou obec to bylo málo a tak se jednoho dne rozhodlo něco udělat. Díky iniciativě Vaška Valáška vznikly v roce 1942 základy k sekci odbíjené a košíkové, která se přifařila k Dolnopočernickému SK. Ten jí poskytnul to nejnutnější, co ke své činnosti potřebovala – tj., vhodný terén. Mezi východní brankou a ohradou fotbalového hřiště byl dostatečně velký prostor pro hřiště košíkové a odbíjené. Začátky však nebyly jednoduché, neboť se jednalo o dosti močálovitou půdu, která hlavně po dešti byla bahnitá. Celý prostor se musel náležitě upravit a tak se díky velkému úsilí všech zainteresovaných podařilo zvýšit jeho úroveň. Pak přišel na řadu podklad z kamenů a nakonec vrstva písku, aby voda rychle odcházela. Pak byla pro košíkovou vymyšlena dřevěná konstrukce zapuštěná do země. Hřiště odbíjené bylo vybaveno kůly a sítí a už se mohlo začít. Co se odbíjené týče, ta měla začátky mnohem snažší, než košíková, protože byla přeci jen populárnější a lehčí na naučení, takže nebylo velkým problémem sestavit družstvo. Košíkářů bylo málo a ještě toho moc neuměli. Za ty krátké chvilky, věnované basketu před lety ve škole, se naučili jen ty nejnutnější základy. Nerad bych na někoho zapomněl, ale myslím, že jsme byli z počátku jen čtyři, kteří trochu ke košíkové přičichli. Karel Lízner, Míra Šebelík, Jirka Kolc a já (Luttna). Nezbývalo, než naučit košíkovou další ze začátečníků jako byli Bohouš Karban, Karel Štěpánek, Mirek Mařenec, Olda a Evžen Čechovi a občas se k nám přidal některý z volejbalistů. Později k nám přišel Zdeněk Dušek z Dubče, který to hrál docela dobře, přistěhoval se Jirka Kugler a družstvo doplnil Mirek Gróf. To byl základ družstva, které se přihlásilo do soutěže.

Hřiště se pro nás stalo každodenním dostaveníčkem. Přes týden se hrálo až do setmění, v neděli se hrály zápasy. O ty nebyla nouze, protože k nám velmi ráda jezdila pražská družstva. Každoročně se pořádal turnaj. Jednou se hrálo finále v dešti, na písku to hrozně klouzalo a tak byl poločas 2:1. To hrál Staropramen se Slávií a v družstvu Staropramenu hrál pozdější reprezentant a internacionál Škeřík (ten byl svého času jedním z nejlepších pivotů v Evropě). Skončilo to 7:6 a už si nepamatuji, pro koho. Za největší náš úspěch jsme tehdy pokládali nerozhodný výsledek v Praze proti H.C. Stadion 42:42. V Dolních Počernicích jsme hostili i slavné prvoligové družstvo Slavie Praha, v čele s pozdějším známým reprezentantem Ezrem. Byli jsme dost zklamáni velkou porážkou a to jsme prohráli jen 27:41!

Naše vybavení v začátcích oddílu se nedalo se současnými podmínkami vůbec srovnávat. Tepláky neexistovaly, to se nosily jen svetry, pokud vůbec byly. Kedsky nebo tenisky také ne. Většinou jsme hráli bosí. Na písku nebo na hlíně to ještě šlo, ale stalo se nám také, že jsme hráli v Praze proti Pragovce na škváře! Lze si snadno představit, jaké jsme měli nohy! To se nám na nich vytvořily takové vlastí podrážky. Míč jsme měli jeden pro všechna družstva, takový, jaké se tehdy dělaly, tedy šité, které pochopitelně časem praskaly a musely se dávat často opravovat. Na zápasy se chodilo velmi často pěšky, ale rádi jsme jezdili, ale nesmělo se dál, než 40 km. Zajeli jsme si jednou do Nymburka, to byla velká událost už proto, že Nymburk hrál tehdy snad dokonce první ligu. Naše kufříky jsme polepili ustříhanými vršky z plakátů s nápisem "Dolnopočernický S.K.". Já jsem byl vlastníkem gramofonu, samozřejmě na kličku a dík známostem v Praze jsem měl možnost zakoupit občas nějakou dobrou desku. To se pak za námi ve vlaku sbíhali cestující a poslouchali s námi. S tím gramofonem jsme si dost užili, protože se tehdy nesmělo tancovat a tak jsme občas pořádali tajně mejdany. Jednou jsme takhle vytáčeli v restauraci "U Zemanů" na Jahodnici, ale přišli na nás četníci. Jentaktak jsme stačili zmizet zadními dveřmi a snad i okny a nabrali to přes pole ve tmě na Počernice. Také jsme občas vytáčeli v nádražní čekárně. Tohle tajné tancování bylo také lákadlem pro pražská družstva, která se sama snažila najít nějakou neděli, kdy jsme měli volno, aby k nám mohla přijít se dvěma nebo třemi družstvy. A zase často pěšky sem i tam. Když dnes vidím, jak jsou někdy sportovci takzvaně unavení, nemohu zapomenout na podmínky, za jakých jsem často musel hrát já. Po noční službě v továrně, celou noc na nohou, beze spánku, rovnou na hřiště. Nejen hrát, ale i připravovat, protože se muselo lajnovat.To jsme dělali dutou kostí, do které jsme nasypali bílý prášek. Dovnitř se dal kamínek, aby se to moc nesypalo a na to se klepalo rukou. Diváků nebylo mnoho, ale přece jen se nějaká ta koruna vybrala. Pravidelnými diváky byli němečtí vojáci - letci, kteří měli v Počernicích posádku a ti platili samozřejmě pfennigy.

Nejdobrodružnější utkání jsme sehráli jednou v neděli proti AFK Kyje. Za stavu 21:20 pro nás to najednou začalo nad námi hučet a už se hnala jedna formace bombardovacích letadel za druhou. Byli to Angličané, kteří útočili na Vysočany. Jen se přehnaly první roje, už to začalo bouchat a nad Libní a Vysočany se vznášel černý dým. Samozřejmě, že jsme již v zápase nepokračovali a šli jsme se společně podívat do Hloubětína na následky.

V zimě jsme pochopitelně trénovat nemohli, ale pamatuji se, že abychom děvčatům mohli dát několik lekcí, využili jsme ochoty restaurace ve "Svornosti", kde byl sál. Tam jsme dali na sebe dva stoly a na ty dva sudy. Na nejhořejším byla hřebíky připevněna obruč ze sudu a ta sloužila jako koš. Moc perfektní to nebylo, ale přeci jen to sloužilo pro prvopočátky. Při všech těchto vzpomínkách nelze zapomenout na nejaktivnějšího člena Jindru Dubského, sekretáře oddílu, jehož já jsem byl předsedou. Ten byl vždy všude, kde ho bylo potřeba, navíc soudcoval a nedovedu si dobře představit, jak bychom to bez něho všechno stačili i když existovalo několik dalších "ochotníků". ( Jindra Dubský se stal později uznávaným atletickým rozhodčím mezinárodního formátu – pozn. Richter).

Po válce jsme samozřejmě pokračovali, ale basket zůstal stále venku, neboť sokolovna sloužila jako kino. Nějakou dobu se hrálo ještě na fotbalovém hřišti, ale pak se oddíly košíkové a odbíjené odtrhly od S.K. a fungovaly pod Sokolem. Basket se pak hrál na tenisovém kurtu vedle sokolovny, kde si košíkáři vlastnoručně vyrobili kovové konstrukce na koše. Ty byly později, když se na sokolovně již nehrálo, rozřezány a sloužily jako zábradlí při vstupu do sokolovny. Později, když bylo kino definitivně přestěhováno na Českobrodskou ulici vedle restaurace "U Rathuských", začala sokolovna opět plně sloužit sportu. Tím byly umožněny tréninky za každého počasí a stejně tak i zápasy.

Dá se říci, že byl o basket u fanoušků velký zájem, nebylo však pro ně vzhledem k rozměrům sokolovny mnoho místa. Uspořádali jsme několik velkých utkání, například proti Ostravě, Lomnici, ale největším byl pohárový zápas proti ligové Spartě, která na nás vyrukovala se všemi prvoligovými hráči v čele s reprezentanty Ezrem, Škeříkem a Baumrukem. To byli hráči evropského formátu a už nevím, kolik jsme to prohráli, ale nebylo to nejhorší, něco kolem 50:96. Tehdy jsme prvně hráli s „maďarem“, tedy míčem bez šněrování maďarské výroby s nafukováním na jehlu. Největší reklamou pro náš basket bylo zařazení našeho zápasu s Orbisem do Stazky. Byli jsme mírnými favority, ale nakonec jsme to o bod prohráli. Rozčarování fanoušků, kterých byla plná sokolovna bylo veliké, protože všichni sázeli dík našim radám na naše vítězství. Málokterý nebo ještě lépe žádný klub naší úrovně neměl tak postaráno o reklamu jako náš a to díky mým kontaktům v redakci denníku Práce. Tam bylo vždy v rubrice "Ze světa" uvedeno:

New York ...
Londýn ...
Dolní Počernice ... výsledek a někdy i malý referát (zklamal Luttna)
Tokio ...

Tehdy jsem již začínal tvořit slavný Slovan Orbis a moje činnost v Doních Počernicích se v souvislosti s mým přestěhováním do Prahy značně omezila. Myslím ale, že počernický basket zůstal nějakou dobu v klidu. Znovu jsme zahájili další éru v roce 1963. K několika starším hráčům přibyli mladší a tak se vytvořil poměrně slušný manšaft. Já mohu říci jen to, že počernický basket a všichni ti dobří kamarádi okolo, hráli podstatnou roli v mém životě a mám na tu dobu ty nejlepší vzpomínky.

Tolik tedy ze vzpomínek Ludvíka Luttny o začátcích košíkové v Dolních Počernicích, které nám poslal na počátku devadesátých let z Francie, kam v roce 1969 emigroval.

Než se pustíme o dalšího mapování historie oddílu, není možné vynechat básnické dílo tehdejšího hráče Mirka Grófa, kterým opěvuje počernické basketbalisty.

FINALISTÉ POD MIKROSKOPEM

Haló, haló! Tady si to přečti,
velký boj že svedou Počerničtí!!!

A již stojí v řadě v půli hřiště,
hlavu vzhůru, ruce v pozdrav tyčí,
obecenstvo hledí na jeviště,
kde se síly chlapců mužstev zpříčí.

Dubský v rukou pevně svírá stopky,
Karban zapisovatele hlídá,
jen Kovanda cvičí kolem stovky.
Pozor! Pozor! Mužstvo se již střídá!

Karel Lízner v backu řádí divě,
Kugler letí, v údiv padá hnedle,
Šebelík zas pod koš běží chtivě,
málem bod – jen pouhý metr vedle.

Nevadí. To spraví malá výtka!
Útok rozvíjí se v plné šíře,
na lavičce mačká palce Jitka,
napíná se jako u pranýře.

Hataš zraněn ještě ze zápasu,
tyčku v ruce, koše rovná pracně
(totiž praskla guma mu u pasu)
teď Kolc míčem do obruče plácne,

že se prohne, kruh jen v ohbí kvílí.
Krásné kruhy kdysi hřiště mělo,
teď však ohýbá se každou chvíli,
Hataš rovná – vždyť má na to tělo……

Hráči skáčí, v písek noří nohy,
diváci řvou – ať, když jim to chutná,
hip, hop, srabi – křičí mnohý.
Pozor! Pozor! Košík střílí Luttna!!!

A minuty běží – Karban hlídá.
Konec. Kdo že směje se teď více?
V té minutě každý zázrak vydá.
Karel říká – dělá to opice.

Kugler v ruce slavně pohár svírá,
s úsměvem a blahem hladí vlasy,
v neurčito slávo v tebe zírá
a přeslýchá pochvalné ty hlasy.

Vlak to hučí domů. Dnes se zpívá,
pohár na kufru se stříbrem leskne,
Šebelík jen unaveně zívá,
sem tam někdo smělým vtipem pleskne.

Ale co to hoši? Dnes se nehádáte?
Dnes již žádný nářek? Žádná výtka?
To snad jenom když tak prohráváte,
nebo že tu s námi sedí Jitka?

Ano, asi, dejme tedy tomu,
říkáte, že přináší štěstí?
Dobře. Hrej, ať přinášíš slávu domů,
hrej, ať sláva cestu vpřed si klestí….

Miroslav Gróf

Konečně už Grof odhodil tužku,
připíná si zlatou stužku,

kterou dostal za svou báseň novou,
od těch, kteří hrají košíkovou,

s dobrou radou na mou věru:
od míče jdi raděj k peru.

Koše mají stejné díry,
na body i – na papíry.

Karel Lízner

Protože se z té doby nedochovaly prakticky žádné zápisy o utkáních, zmíníme se o některých soupeřích a výsledcích jak nám je zaznamenal ze svých vzpomínkách a osobního archivu opět Ludvík Luttna.

V přípravě na první mistrovskou soutěž byla sehrána řada přátelských nebo turnajových zápasů se střídavými výsledky převážně na hřištích soupeře. Hrálo se několik utkání v týdnu. Našimi soupeři byla družstva Horních Počernic, HC Stadion, DTJ Malešice, Sparta B, AÚTK Strašnice, AC Praha, SK Aero, AFK Bohemia apod. Současně s družstvem A Dolnopočernického SK hrálo i B družstvo. Každé družstvo mělo na soupisce pouze 5-6 hráčů, hrálo se často bez střídání. Družstva A i B se zúčastňovala turnajů, kde hrálo převážně 8 družstev, jako např. v Kyjích, kde bylo A družstvo 2. a B družstvo 6. Na AC Praha v říjnu 1943 A družstvo celý turnaj vyhrálo, B družstvo bylo sedmé. Hrálo se převážně na hřištích venku, za nepříznivého počasí nebo na podzim v tělocvičnách. Počet vstřelených i obdržených bodů se převážně pohyboval mezi 20ti – 30ti body, často i méně. Vyjímky byly v utkáních s celky z vyšších soutěží, jako např. ve Staré Boleslavi 11 : 64, se Slavií A 32 : 72, se Spartou B 21 : 57 nebo v Nymburce 14 : 57. První utkání v mistrovské soutěži bylo sehráno u nás s SK Podolí s vítězným výsledkem 27 :22, další s NSK Praha 19 :31, Strašnice 18 : 29, SK Aero 24 : 15, AFK Bohemia 30 : 18, HC Stadion B 16 : 32, LTK Kyje 18 : 33 apod. Jedno utkání se dokonce třikrát prodlužovalo - s LTC Praha III s konečným výsledkem 21:22. Dalšími soupeři buď v mistrovských nebo v přátelských utkáních byla družstva SK Praga, SK Podolí, Modřany, Hvězda Košíře, Radostně vpřed, SO Jizerka a další. Utkání v Dolních Počernicích se hrála na upraveném hřišti na východní straně hřiště na kopanou Dolnopočernického SK, pod jehož hlavičkou se košíkové z počátku také hrála. Koše byly dřevěné, hrací plocha byla písek, hlína, za deště bláto.

Z počátečního období vzniku oddílu košíkové se naštěstí dochovalo několik fotografií.

Na prvních snímcích z válečného období můžeme poznat bývalé hráče Luttnu, Kolce, M. Šebelíka, Horáka, Hataše, Karbana, Duška, Líznera, Kuglera a další, kteří se k nim záhy přidali. To již byli takzvaní hopsálkové - Mařenec, O.Čech, Boček, Mašín, Štěpánek, Jaroš a později další mladší hráči jako E.Čech, Řízek, Pacl, Krńák, Bečkovský, Líkař, V.Šebelík a další, jejichž jména jsme se dočetli ze strohých historických materiálů nebo ze vzpomínek starších hráčů. Doplňme tedy ještě jména Horák, Kovanda, Ruchař, Mašín, Jaroš, Hataš, Lenz, Maštalíř, Milenovský, Křehnáč, Čech P., Šída, Kratochvíl, Javůrek, Sosnovec, Marek, Petříček, Lacina, Vymlátil, Střeleček.

Většina tehdejších hráčů byla sportovně velmi všestranná a provozovala i další sporty, zejména volejbal a lehkou atletiku. V té vynikali hráči Zdeněk Boček a Jiří Mašín, kteří se tehdy dokonce stali dorosteneckými mistry republiky ve vrhu koulí a v hodu diskem, Karel Štěpánek pak byl velmi dobrým skokanem do dálky. Podle vzpomínek pamětníků je jisté, že dolnopočernická košíková měla již ve svých začátcích velmi dobrou úroveň. Jak už bylo zmíněno, pohárové utkání u nás hrála dokonce i pražská Sparta, a jeden náš zápas byl dokonce zařazen i do tehdejší Stazky. Krušné chvíle našim bývalým hráčům nastávaly v sokolovně, kdy se museli v sále střídat s promítáním kina, což bylo spojeno s neustálým stěhováním lavic a židlí, demontáží a opětovnou montáží košů a zakrýváním promítacího plátna. Koncem čtyřicátých let a v padesátých letech byly v sokolovně provozovány ještě další mimosportovní aktivity, takže družstvo muselo často hrát své zápasy na hřištích soupeřů. V souvislosti s organizačním vedením oddílu a s funkcí trenéra nelze zapomenout na Karla Homoláče, který v období poloviny padesátých let nahradil po této stránce delší dobu nepřítomného Ludvíka Luttnu. Svoji episodu v dolnopočernické košíkové v tu dobu sehrály i ženy. Vytvořily zdatné družstvo a i když nehrály žádnou soutěž, měly jejich zápasy mnohdy emotivní náboj. Dnes již postarší dámy by jistě přiznaly, že se při košíkové dokázaly i poprat za slávu Počernic. Pod svými svobodnými jmény psaly tehdy historii sestry Brožovské a Venclové, Movčanová, Samcová, Kliková, Rückerová, Klikarová, Kozlová, Schödlová, Maxová a sestry Votrubcovy.

Na přelomu padesátých a šedesátých let probíhala rekonstrukce sokolovny, takže se muselo trénovat v malé, nevyhovující tělocvičně v počernickém zámku. V roce 1962 se začíná formovat poměrně stálý kádr hráčů, kteří spolu prožili velmi úspěšných šest let. Pod opětovným vedením Ludvíka Luttny, který se po čase opět k počernickému basketu vrátil, tvořili základ týmu hráči Evžen Čech, Řehák, Řízek, Borkovec, Erbs, Ždimera, Stiksa, Karban, Štěpánek, Kurzweil (zvaný Jůža),a mladíci Richter a Freudl. K utkáním se cestovalo po Praze a po Středočeském kraji (auty) a to díky dvěma našim hráčům Čechovi a Stiksovi, kteří jediní je v té době vlastnili, jinak autobusem, vlakem, někdy i na kolech, prostě jak to šlo. V té době často panovaly v tělocvičnách soupeřů sparťanské podmínky. Když například skončila tancovačka, hráči soupeře namalovali ráno na podlahu tělocvičny křídou lajny a hrálo se. Při hře se mnohdy musela obíhat rozpálená kamna, kterými se v tělocvičnách povětšinou topilo. Mladíci si v našem týmu moc nezahráli, ale sbírali cenné zkušenosti. Toto družstvo bylo velmi dobré a tak si zaslouží věnovat jednotlivým hráčům pár řádek. Luttna byl uznávaný tahoun družstva, který vykonával funkci trenéra i vedoucího družstva. Také se sám za to náležitě oceňoval, neboť nikdy nechyběl v základní sestavě. Jeho proslov před utkáním tak nastoupíme-tak já, Rudla, Evžen atd., již každý hráč s jistotou očekával. Jinak byl výborný rozehrávač, kterému to myslelo a měl také velmi dobrou střelbu z dálky. Byl sice již pomalejší, ale tento nedostatek nahrazoval dobrou poziční hrou a chytrostí. Rudla Erbs byl klasický pivot, který operoval v "bedně" s vynikající střelbou přes hlavu. Dovolím si tvrdit, že dodnes se v počernické košíkové neobjevil hráč podobného typu. Evžen Čech byl křídlo k pohledání. Jeho rychlost a naprosto nevyzpytatelná střelba téměř od boku z levého křídla, uváděla soupeře k zoufalství. Jinak to byl hráč velmi emotivní a v tomto směru měl potíže jak s protihráči, tak s rozhodčími, ovšem vždy s naprosto jasným cílem - docílení spravedlnosti. Jirka Řehák byl náš druhý pivot ale spíše silového typu. Chyběla mu Erbsova vyzrálost, ale tento nedostatek nahrazoval nezměrnou urputností pod košem. Prostě to do toho koše nějak dotlačil. Jarda Řízek byl výborný střelec, nadaný na všechny míčové sporty a nedostižný "bukař". Jeho volání hoďte mi to na buka bylo slyšet při každém zápase. Karel Štěpánek (Plivník) byl výborný atlet, rychlík, ale trochu zbrklý. Nebyl to klasický basketbalista, ale byl to výborný parťák, který udržoval v družstvu dobrou náladu za každých okolností. Karel Ždimera hrál pendla. Jeho pohyb po koncové čáře byl tak vytrvalý, až na něj soupeř zapomněl a on se v pravou chvíli dostal k míči a dával překvapivé koše. Kurzweil - nikdo mu neřekl jinak než Jůža, k nám přišel z Orbisu. Byl to hotový hráč s excelentní střelbou a pohybem po hřišti. Eman Stixa měl již u nás svůj zenit za sebou, ale poctivě jezdil na zápasy. Své si vždy uhrál a Luttna ho stavěl i kvůli tomu, že nás vozil autem. Bohouš Karban byl malé postavy, ale byl šikovný a dovedl se i prosadit. Pak jsme ještě měli krátkou dobu v družstvu reprezentační atlety – kladiváře Málka a koulaře Vaniše. Ty přivedl Luttna z Bohemky. Byli to takoví bijci, ale našemu družstvu docela pomohli. Mladíci Richter a Freudl s košíkovou začínali, ale daly se u nich tušit určité basketbalové schopnosti. Tento opravdu dobrý tým se začal rozpadat s odchodem Luttny do Orbisu v roce 1968, kde vytvořil ženské družstvo, které bylo mnohonásobným mistrem republiky. Při jednom zahraničním zájezdu zůstal Luttna v roce 1969 natrvalo ve Francii.Vedení oddílu převzal Karel Štěpánek, ale netrvalo dlouho a úspěšná éra tohoto týmu skončila. Mimopočerničtí hráči se rozprchli, Zbyněk Richter po skončení vojny zůstal hrát košíkovou v tehdejší Rudé hvězdě Praha, kam za sebou později přivedl Řízka, Chaloupeckého a Knitla. Ti dva již byli další začínající generace avšak v novém a pro ně vlastně cizím týmu si moc nezahráli.

Zajímavou kapitolou, kterou bych neměl opominout, byl zrod prvního mládežnického smíšeného družstva. Jednalo se o ročníky 1951-2, vlastně to byli žáci osmé třídy naší základní školy, kteří oslovili Jardu Řízka, aby je naučil hrát košíkovou. To bylo v roce 1966 a ta svérázná skupinka si dala název BIDLT. S tréninkem dětí Jardovi vypomáhal Honza Freudl a z této skupinky se pak vygenerovali hráči do našeho prvního družstva – Chaloupecký, Knitl, Lonský. Dalšími členy byli Veselý, Zelenka, Petružálek a z děvčat Holubovská, Kropíková, Venclová, Rousová, Kubů, Najmanová, Pfaulová, Dokoupilová, Suchánková a možná ještě někdo další, na koho jsem zapomněl. Vím, že všichni byli na svou tréninkovou skupinu náležitě hrdí a tak si vlastnoručně našili na stejná modrá trička svůj dodnes tajemný název.

Herní pauza, myslím tím mistrovské zápasy, trvala pět let. Ovšem basket měl v počernickém sportu stále zapuštěny své kořeny. Tou dobou doznívalo klasické cvičení v Sokole, které vedl poslední sokolský mohykán – cvičitel, Jarda Lenz. Všichni jsme každé úterý a pátek povinně a ukázněně absolvovali rozcvičku a několik gymnastických disciplin a pak se šlo na hrát. Později se basketu ve cvičebních hodinách dával čím dál větší prostor, až nakonec zvítězil definitivně. Příležitost ke hře dostával úplně každý, kdo přišel do tělocvičny. Hráli tedy i ti, kteří to vůbec neuměli a pamatuji se, že z tohoto důvodu docházelo i k některým zraněním. Ta ale postihla většinou paradoxně tehdy již hotové hráče. Opravdu za ty čtyři nebo pět let přičichlo k basketu velké množství počernických sokolů, někteří u něj zůstali, ostatní skončili, protože klasické sokolské cvičení prakticky přestávalo existovat a většina se začala věnovat jiným, převážně míčovým sportům. Abych nezapomněl na ty nebasketbalové typy, kteří s námi tenkrát hráli, tak vyjmenuji alespoň Laška, Plného, Lenze, Letého, Zelenku, Najmana, Douděru, Pecku, Beneše a mnoho dalších počernických kluků. Protože přechodné "odrodilce" to již v Rudé hvězdě Praha přestalo bavit, rozhodli se, že se vrátí domů. Zjistili jsme, že máme na to, založit své vlastní družstvo, získali jsme podporu tehdejšího vedení TJ Sokol a všechno mohlo začít. Předsedou oddílu se všemi organizačními povinnostmi a starostmi se stal na dlouhých 35let Zbyněk Richter a to z prozaického důvodu - nikdo jiný to nechtěl dělat. Dali jsme dohromady kádr bývalých a některých nových hráčů a utvořili jsme tak družstvo, které bylo schopno hrát mistrovskou soutěž. Na podzim roce 1972 vstupem do středočeské III.třídy začala nová a bez nadsázky zlatá éra dolnopočernické košíkové.

Nové družstvo tvořili hráči Maxa, E.Čech, Řízek, Richter, Šafařík, Štěpánek, Nerad, Chaloupecký, Lukeš, Knitl, Řehák, Šrámek a Lonský. Hned začátek soutěže byl poznamenán žloutenkovým onemocněním Richtera, ale poslední jsme neskončili. Za zápasy po středočeském kraji jsme jezdili autobusem TJ a byly to zájezdy opravdu nezapomenutelné, neboť s námi jezdil velký počet našich fanoušků, kteří o sobě na hřištích soupeřů dávali náležitě vědět. Na domácích utkáních v sokolovně býval plný balkon našich fanoušků, kde nechyběly bubny, trumpety, řehtačky a samozřejmě hlasivky. V tabulkách jsme šplhali nahoru a získávali jsme si u soupeřů respekt. Naše štace tehdy byly např. Příbram, Mělník, Kostelec n. Labem, Mladá Boleslav, Uhlířské Janovice atd. Tam jsme se uchýlili k podvodu, neboť Řízek neměl platnou registračku a hrál na Čecha. Byli si na fotce dost podobní, oba měli málo vlasů a tak jsme si mysleli, že si toho nikdo nevšimne. Jenomže Jarda Řízek tam podal jeden ze svých nejlepších výkonů, nastřílel jim přes 30 bodů a malér byl na světě. Soupeř udělal o pozápase konfrontaci, protože si myslel, že jsme si Jardu půjčili z nějakého ligového družstva. Na podvod se přišlo, byla to skreč a Jarda Řízek si musel pak na pár zápasů odpočinout. To už se vědělo, že budou Dolní Počernice připojeny ku Praze a tak naše družstvo s lehkým srdcem opustilo soutěže Středočeského kraje a od roku 1975 hraje soutěže Pražského basketbalového svazu. Tou dobou přišel do našeho družstva jako velká posila ze Kbel Míla Král a z vojny se vrátil Jirka Petrák. Družstvo doplnili mladí hráči Marcel Petrák, Hampl, Boček, Kautský, Hájek a Vácha a o něco později Petr Polcar. Tento kádr se stal s malými obměnami základem počernického basketu až do počátku devadesátých let. Se zrodem našeho nového družstva se rozvíjí i dlouholeté partnerství s družstvem Českého Krumlova. V tomto krásném jihočeském městě působil totiž dříve v nemocnici MUDr. Evžen Čech, jehož prostřednictvím vznikly mezi hráči obou družstev neobvykle vřelé vztahy, které přetrvávají dodnes a na které nám zůstávají nezapomenutelné vzpomínky. Později jsme do party vzali ještě basketbalisty z Břeclavi. Navzájem jsme se střídali v pořadatelství turnajů, ale Břeclav dlouho nevydržela. Jednak byla z ruky a pak to nebyli takoví parťáci jako kluci z Krumlova a Větřní. Přesto náš zájezd do Břeclavi byl v mnoha stránkách nezapomenutelný. Další tradicí, kterou jsme dlouhá léta dodržovali, byly zájezdy do Jizerských hor. Tam měl pod Souší chalupu náš hráč Míla Šafařík a velkoryse nám v ní každoročně poskytoval azyl. Pravdou je, že jsme si ten pobyt vždy poctivě odpracovali a Mílovi jsme nasekali dříví na celou sezonu. Příhody, které jsme tam zažili, nelze ani popisovat, jisté bylo, že jsme tam tužili partu v čemž vynikal náš nejstarší, ale duchem nejmladší hráč Karlík Štěpánek.

Ještě se musím zmínit o jedné tradici, kterou jsme udržovali asi sedm let. Říkali jsme tomu Maškarní šou. Na posledním předvánočním tréninku jsme na sebe navěsili všelijaké hadry, paruky a rekvizity. Bylo to vždy spojeno s výroční členskou schůzí oddílu, po níž jsme v té maškarádě hráli normálně basket. Z těchto šou se nám dochovala bohatá fotodokumentace díky dvornímu fotografovi a velkému fandovi počernického sportu Petru Linhartovi. Dnes jsou na těchto fotografiiích někteří hráči jen velmi těžko k poznání, tak dokonalé to byly převleky, no a také jsme od té doby trochu zestárli. Myslím, že toto družstvo bylo svým způsobem výjímečné a tak si jeho členové zaslouží ale krátkou zmínku do análů počernické košíkové.

  • Maxa (Džusák) hrál jen první roky, pak se odstěhoval do Mníšku. Dal by se charakterizovat jako šumák, protože by se hned pral.
  • Evžen Čech (Čechura) nastoupil do družstva už na sklonku své kariéry, ale svými zkušenostmi a svou osobností byl nedocenitelný.
  • Jarda Řízek (Rezeň) měl vynikající první sezóny a svého času byl naším nejlepším hráčem se zlatou rukou, rychlými brejky a chytrým basketbalovým myšlením.
  • (říkali mi predseda) se nebudu moc hodnotit, vím, že jsem hodně chrtil, ale tehdy jsem hrál basket celou svou duší. Poslední mistrák jsem hrál ještě v šedesáti letech a snad jsem nebyl na palubovce ani moc trapný.
  • Míla Šafařík (Šáfa) byl absolutně nenahraditelný hráč. Naprosto nezištný, výborný v obraně, na rozehrávce a maximálně platný pro družstvo.
  • Karel Štěpánek (Plivník) byl při hře trochu zbrklý, ale byl to tmel kolektivu, jakého by každé družstvo bralo všema deseti.
  • Lonský, Nerad, Hampl, Kaucký a Vácha toho s námi moc nenahráli, ale věřím, že dodnes na léta, strávené v našem oddíle vzpomínají.
  • Marcel Petrák (Bambinot, Malej Patras) hrál ve stínu svého bráchy, ale jeho doba měla přijít až v novém mileniu, kdy se stal jedním z nejdůležitějších článků našeho oddílu.
  • Bratr Chaloupecký (Fanda) by pro basket tehdy snad i zemřel. I když pro hru neměl ideální fyzické předpoklady, svou pílí se vypracoval na solidního střelce ze všech vzdáleností.
  • Olda Lukeš (Mrož) nikdy neprodal, co v něm dřímalo. Byl velmi tvrdý pod košem, jako jeden z mála počernických hráčů používal střelbu přes hlavu. Bohužel často laboroval se zraněními a tak byl nucen ještě v době, kdy mohl být platným hráčem, přestat hrát. Kdybyste mu teď ale řekli, ať jde ještě na plac, tak tam určitě alespoň na chvíli vleze.
  • Pavel Knitl (Pejsek), byl typická ukázka hráče, který žil pro kolektiv. Přestože často ani nenastoupil do zápasu, vytrvale chodil na tréninky a na zápasy. Byl to opravdu svým přístupem vzácný kluk.
  • Míla Král (Kruliš) byla naše největší hvězda, chytrý, šikovný pod košem, perfektní střelec. Když však nedal koš, sprásknul ruce a po celé tělocvičně se rozléhalo jeho hlasité "ješišmarja"!
  • Jirka Petrák (Patras) byl takový náš enfant terrible. Velmi emotivní hráč, který byl schopen nastřílet i 50 bodů, ale těžko si nechal vtlouci do hlavy, co má na tom hřišti dělat. Dělal si totiž co chtěl. Ale běda soupeři, když mu to tam začalo padat z pravého rohu hřiště. To byl díky své střelbě z výskoku a ještě za hlavou těžko ubranitelný.
  • Jirka Řehák (Řehtačka) byl náš pilíř jak v obraně, tak v útoku. Srdnatě se bil se soupeři a vždy z toho něco vytěžil a nakonec to dostal i do koše.
  • Petr Šrámek (Johny) byl náš nejvyšší hráč (196 cm), ale ze hřiště byste ho kolikrát vyhnali klackem. Dostával příležitosti díky své výšce avšak vůbec nebyl ambiciozní a byl to flink. Mezi ostatními hráči nebyl pro svoji ležérní a i jinak zvláštní povahu moc v oblibě, ale i on tehdy do našeho družstva neodmyslitelně patřil.
  • Pepa Hájek byl trochu zvláštní. Basketu nedával to, co někteří ostatní hráči, měl trochu přihrbený styl a rozhodně měl na víc, než za své působení v našem oddílu předváděl.
Jak jsem již uvedl, bylo tohle družstvo svým způsobem vyjímečné. Zdobila ho velmi dobrá docházka jak na tréninky, tak k utkáním. Někteří hráči měli v sezóně i stoprocentní docházku (Richter, Chaloupecký), což je myslím v historii oddílu zcela ojedinělý jev. Průměrný počet tréninkových a hracích dnů se pohyboval za sezónu nad číslem 80. Je pravda, že jsme se snažili někdy trénovat i systematicky, mělo by to určitě i kladný dopad na hru, ale po čase jsme se vždy vrátili ke klasické stovce. Další vyjímečností, která nás moc nezdobila, byla prakticky živelná hra. Signály jsme měli nacvičené jen ty nejjednodušší, většinou jsme byli sehraní maximálně ve dvojičkách. Hodně jsme se spoléhali na individuální schopnosti jednotlivých hráčů, ať už to byli Král, Richter, Šafařík, Řízek, Jirka Petrák a další. Někteří z nás na sebe dokázali vzít zodpovědnost a individuálně rozhodovali zápasy. Je pravda, že někdy jsme si přihrávali i naslepo, ale systém v tom nebyl žádný. Naše hra byla vlastně založena na čichu a citu pro basket. Nespornou předností tohoto družstva bylo, že jsme všichni basket milovali a rádi jsme chodili do bezvadné party. Poslední zvláštností tohoto družstva bylo vydávání jakéhosi měsíčníku, který jsme nazvali "Džarabuk". Ten jsem vlastně vydával já a byly v něm informace o utkáních trénincích, statistikách a organizačních záležitostech. Vyšlo asi 32 čísel, ale pak už to nějak bylo nad moje síly, tak jsem od toho upustil. Byla to vlastně obdoba dnešních internetových stránek našeho oddílu, na kterých se objevují podobné informace, jaké jsem hráčům poskytoval tehdy já. Všechno je to archivováno pro příští generace včetně dokonalých statistických údajů o hráčích a družstvech. Tyto statistiky jsou již ve větší míře dnes přeneseny i na internetové stránky našeho oddílu.

 

Od roku 1975 začínáme díky manželům Královým pracovat systematicky s mládeží. Z této, zatím pouze chlapecké líhně později vyrostly významné opory našich družstev. Za všechny jmenujeme Polcara, T.Krále, Kunce, O.Čecha jun., Bártu, Novotného, Mišejku a Bejdla. Rok 1978 byl pro náš oddíl významný, neboť jsme postoupili do I.třídy. Po roce jsme sice smůlovatě sestoupili, ale ukázalo se že můžeme hrát i na vyšší úrovni. Rok 1979 byl pro naše družstvo a vůbec pro celý náš oddíl svým způsobem významným. Do družstva totiž naskočil ve svých 16ti letech už téměř jako hotový hráč (kterého jsme si ovšem sami vychovali), Petr Polcar. Jeho působení v našem oddíle, ať již jako hráče, vedoucího družstev nebo trenéra, mělo a doufám, že ještě dlouhou dobu bude mít zásadní vliv na celkovou úroveň a formování celého našeho oddílu a jeho družstev. Nebudu mu teď stavět gloriolu, té se ještě určitě dočká.

Začátek osmdesátých let znamenal pro náš oddíl postupný přechod žáků na hostování do Sokola Kbely, neboť jsme nebyli schopni sestavit ročníkově stejné družstvo pro absolvování soutěže a tak práce s chlapci na nějaký čas ustala. Tito hráči se nám pak opět postupně vraceli ze Kbel jako hotové posily zpět. V roce 1982 slavil náš oddíl 4O let od svého založení. Na oslavách se sešli bývalí i současní hráči a zejména ti starší si sáhli po dlouhé době na oranžový míč. Na všech zúčastněných ale byla zřejmá sounáležitost s oddílem, jehož byli nebo bývali členy. Myslím, že všem jsme udělali velkou radost, když jsme tuto oslavu uspořádali a společná fotografie bývalých hráčů a hráček by měla být pro další generace cenným historickým dokumentem. V roce 1983 opět obnovujeme žákovskou líheň. Zásluhu na tom měli Míla Král a Olda Lukeš a pod jejich vedením se začalo vytvářet silné žákovské a později i dorostenecké družstvo, jehož někteří členové se stali platnými oporami družstev našich mužů. Toto družstvo převzal v roce 1985 Petr Polcar a spolu s Pavlem Mišejkou s ním dosáhli jak v žákovské, tak v dorostenecké kategorii pěkných úspěchů. V roce 1985 byla také zprovozněna sportovní hala při počernické základní škole, kde dodnes hrají naše družstva svá utkání. Tím se výrazně zlepšily sportovní podmínky pro všechna naše družstva, zejména pak pro mistrovské zápasy. Družstvo žáků jsme poprvé přihlásili do soutěže v roce 1986. Základ tvořili bratři Lukešové, Hrdina, J.Král, Neruda, Javornický, Čekikovský, Kuliš, Bezdíček, Přibek, Pöschl, Lukavský, Knap, Staud, Musil a další. Díky Petrovi Polcarovi se v počernické košíkové začala projevovat snaha o zavedení herních systémů a na mladých hráčích to bylo i možno poznat. Ve stejné době začali hráči Richter, T.Král a Kunc trénovat žákyně. Impulsem k mimořádné líhni ženského basketbalu v Dolních Počernicích, která je dnes vynikajícím způsobem u nás vedena a organizována, bylo pár maminek, které se dozvěděly, že trénujeme chlapce a tak začaly žadonit, abychom k nim přidali i jejich dcery, hlavně z důvodu, aby něco dělaly. Základem tvořícího se družstva žákyň byl tehdy velmi silný ročník 78, který spolu vydržel prakticky až do ženských soutěží. Po roce toto družstvo převzali Chaloupecký s J.Petrákem, kteří měli velkou zásluhu na tom, že spolu děvčata tak dlouho vydržela. Zde je na místě jmenovat hráčky Nerudovou, Langovou, Bydžovskou, Červenkovou, Vavřinovou, Roušovou, Vackovou, Petrákovou, Chaloupeckou, Němcovou, Bradáčovou, Krčálovou E., Čulíkovou, Dvořákovou, později Krčálovou J. a další. Zejména Katka Nerudová vyrostla později ve hráčku ligového formátu. Jsem přesvědčen, že i ta děvčata, která košíkovou později přestala hrát, si uchová nezapomenutelné vzpomínky na doby, strávené s počernickým basketem, do konce života. Zde je nutno znovu zdůraznit práci obou našich hráčů Chaloupeckého i J. Petráka, kteří děvčatům věnovali spoustu svého času a položili tak základní kámen k rozvoji ženské košíkové v Dolních Počernicích, která se dnes může směle měřit i s renomovanými pražskými basketbalovými oddíly. Druhá polovina 8Otých let byla poznamenána činností našeho oddílu i mimo tělocvičnu. Organizovali jsme pro ostatní počernické děti běžecký závod - memoriál J.F.Chaloupeckého, který dosáhl celonárodního významu, lehkoatletické závody na novém školním hřišti a cyklokros, jehož trasy vedly naším zámeckým parkem. S pořadatelstvím těchto masových akcí bylo spousty práce, až se dnes zdá, jak jsme to mohli dokázat, ale asi to bylo tou dobrou partou, která se v počernickém basketu vytvořila.

Na přelomu 8Otých a 9Otých let končí v družstvu mužů někteří starší hráči. Přesto však je základna hráčů dost široká, abychom ustavili dvě družstva mužů A a B. V roce 1988 přicházejí do oddílu Jiří Nevšímal a Marta Hálová. Jejich příchod významně ovlivnil práci s ženskými složkami co do důslednosti a kvality. Tyto dvě osobnosti můžeme jen stěží docenit. I když Marta Hálová se s námi po dlouhých letech rozloučila, zapsala se nesmazatelně do historie našeho oddílu. Jirka Nevšímal se však dodnes podílí na organizaci a vedení všech našich družstev. Jako hráč se moc neprosazoval, neboť měl určité zdravotní problémy, ale jeho nenápadné organizační schopnosti ho předurčují k tomu, aby v našem oddílu zaujal ještě významnější místo, než dosud. Počátkem 9Otých let, kdy se nám zvedla železná opona, vyjíždí prakticky všechna naše družstva na zahraniční zájezdy. Díky Ludvíku Luttnovi jsme několikrát navštívili Francii, kde jsme odehráli množství utkání se všemi našimi složkami. Zejména na obrovském mezinárodním turnaji mládeže v Aguibelle jsme se s našimi družstvy neztratili. Husarský kousek se nám podařil ve Voironu, kde jsme se utkali s bývalými ligovými hráči tohoto francouzského města. Naše utkání mělo předehru v místním tisku, který napsal, že "čeští hráči z předměstí Prahy budou našemu týmu těžko vzdorovat". Nakonec jsme jim dali 62 : 49 a ještě jsme přidali vítězství nad mladíky z Renage 82 : 72. Dobré kontakty jsme udržovali i s německým Erlangenem, se kterým jsme si několikrát vyměnili návštěvy, se Slovinci a byli jsme i v Itálii a v Holandsku. Velkou turnajovou aktivitu jsme vyvíjeli i v Česku, kde se naše mládežnická družstva zúčastňovala velmi populárních turnajů v Běstvině. Na přelomu 80 tých a 90 tých let nastává další příliv mladých. Z žáků to jsou Jan Richter, Vais, Karoch, Dubský, Zedek, Konopa, Stöckl, bratři Hospodarikové, Hnis, Valenta, Procházka, Grus, Březina, Kozár, a další. U tohoto družstva bych se rád na chvíli pozastavil. Ani jeden ze jmenovaných chlapců neměl na basketbal takříkajíc nadání od boha. Ba naopak, jednalo se o náhodný soubor chlapců, které jsem v Počernicích posbíral. Už to tak v našem basketu bylo, že komu dorostly děti do určitého věku, zapojil se u družstva jako vedoucí i trenér alespoň na nějaký čas. Tito chlapci, až na nějaké výjímky nebyli ani nijak zvlášť pohybově nadaní. V družstvu byly i poměrně značné věkové rozdíly, ale ty jsme smazávaly mými organizačními kouzly. Hrálo se prostě mnohdy i načerno. Většina náplně tréninkových hodin byla věnována naprosté základní výuce basketbalové abecedy. Někteří chlapci se vůbec nebyli schopni naučit ani dvojtakt. Přesto měl každý z nich nějakou přednost, kterou jsem se z nich snažil "vymlátit" tak, aby ji mohli používat při zápasech. Za pět let, kdy jsem držel toto družstvo při životě, jsme dosáhli někdy až neuvěřitelných výsledků. Porazili jsme třeba žáky VŠ Praha u nich, což mělo takový dopad, že trenéři soupeře, které jsem jinak velmi dobře znal, se se mnou po zápase ani nebavili. Další husarský kousek se nám povedl doma při oslavách 5Oti let našeho oddílu. Přijeli k nám Němci z družebního CWJM Erlangen. Proti našim žákům však postavili svůj dorost, který o hlavu převyšoval naše hráče. Jaké však nastalo překvapení, když jsme do poločasu hráli vyrovnanou partii. Nejmenší hráč na hřišti, tehdy dvanáctiletý Čenda Stöckl, jim to tam začal sázet ze střední vzdálenosti a i ostatní kluci předváděli svoje maximum. Sice jsme pak dostali na frak, ale dodnes jednotliví aktéři na toto utkání vzpomínají. A o tom to je. Přivést děti ke sportu, pěstovat v nich vlastnosti, které pak budou využívat v běžném životě a dokázat jim připravit chvíle, na které budou vzpomínat do pozdního věku.

V roce 1992 jsme oslavili 50let trvání našeho oddílu. Z Francie přijel Luttna, pozvali jsme si Erlangen a Slovince, takže se slavilo hlavně hrou a v závěru společně ve Svornosti. Tyto oslavy se točili kolem Ludvíka Luttny, který po dlouhých letech přijel do Počernic. Bylo vidět, že je velmi spokojený s tím, jak to tady vedeme, což dokazují fotografie, které byly z těchto oslav pořízeny. Já jsem byl s Luttnou dlouhou dobu v písemném a posléze i v osobním styku, prakticky až do jeho smrti v roce 1998. Dalo by se říci, že jsme se stali přáteli, což se odráželo i v mimobasketbalové sféře. Já jsem ho moc obdivoval pro jeho lásku k basketbalu a také jsem trochu cítil, že je na mně, abych převzal oddílovou organizační štafetu po něm. Do družstev mužů tou dobou přicházejí Falada, Hálek (střelci par excelence), Adámek, Koubek, Svatoš (jeden z největších talentů, jaký se v Počernicích objevil), dále dosud náš nejvyšší hráč Doškář se svými 2O8 centimetry, Jirka Pokorný, který se více projevil u áčka jako trenér než jako hráč a největší přínos pro oddíl po herní i organizační stránce za poslední léta, Aleš Musil. Ze Kbel se vrací poslední náš hráč Tomáš Král a v témže roce, tedy 1996 postupuje A družstvo do I.třídy, ve které setrvává dodnes. V roce 1997 historicky poprvé přihlašujeme do soutěže i družstvo žen. Oddíl se dále rozrůstá, jeho 80 - 90 členů hraje s šesti družstvy od minižákyň až po dospělé složky pražské soutěže. Od roku 1972 jsou vedeny a archivovány statistiky družstev i jednotlivých hráčů. Po roce 2000 pomalu přebírají organizační žezlo oddílu Tomáš Král, Petr Polcar, Aleš Musil a Jirka Nevšímal. Zejména Petr Polcar má v posledních letech obrovskou zásluhu na rozvoji mládežnické košíkové v našem oddílu. Je ale potěšitelné, že nezůstává sám a o vedení mladých děvčat se s ním podílejí další hráči dospělých a to jak z řad mužů, tak i žen. Tato skutečnost je tím nejlepším předpokladem, aby dolnopočernická košíková pokračovala na stávající vysoké úrovni ve své dlouholeté tradici.

V roce 2002 jsme slavili 60 let od založení našeho oddílu. U této příležitosti jsem nainstaloval v prostorách radnice výstavku, která byla průřezem těch 60ti let. Výstavka i oslavy se konaly současně s akcí městské části "Babí léto" a to byl dobrý krok, neboť o výstavku byl obrovský zájem u počernické veřejnosti - co může být lepší propagace oddílu? Tyto oslavy měly již poněkud odlišný charakter, než ty předchozí. Ubylo na nich těch úplně nejstarších hráčů, kteří již s novým oddílem ztratili kontakt, naopak přibylo na nich mnoho nových hráčů a hráček, na kterých by měla záležet budoucnost oddílu. Tak to ale chodí. Nám starším zůstanou vzpomínky, mladší si snad uvědomí odkaz, který jim zanecháváme a budou po nás pokračovat. V posledních letech (2005-07) přicházejí do všech našich družstev noví a noví členové. Je to z důvodu dobrého zvuku jména našeho oddílu a také proto, že lze na první dojem vycítit, že dobrá parta, která se v oddílu vytvořila počátkem sedmdesátých let dvacátého století, pokračuje kontinuálně v našem oddíle dodnes. Poslední léta jsem nepopisoval již tak podrobně. Za prvé se toho v oddílu děje strašně moc a za druhé si myslím, že by si s tím mohl dát práci už někdo jiný, kdo do toho v posledních letech vidí víc, než já. Možná jsem se zachoval "macešsky" k některým hráčům, které jsem vůbec nejmenoval, ale za ta léta se jich u nás vystřídala pěkná řada. Možná, že jsem dostatečně nevyzdvihl klady a zásluhy některých našich členů. Určitě to jsou Petr Polcar a Tomáš Král, bratři Lukešové, Jirka Hrdina, Pavel Mišejka, Lubor Novotný, Jindra Bárta, Olda Čech a mnozí další. Z těch nejmladších je to Michal Tůma, velmi nadaný basketbalista, ale snad mi to prominou. Téměř všichni jsou totiž ještě aktivními hráči a historie na ně zcela určitě nezapomene. Můžeme mít radost, že většina současných hráčů je lepší, než jsme bývali my a když se dnes podívám na naše žákyně, tak už ve 14ti letech toho umějí některé víc, než jsme se my stačili naučit za celou kariéru. Milému překvapení se mi dostalo na podzim roku 2005, kdy jsem se ve zdraví a snad i v plné síle dožil šedesátky. Kluci i holky pro mne uspořádali společný trenink, před nímž i po něm ocenili můj přínos počernické košíkové.

Při zpětném pohledu nelze opomenout zmínku o některých rozhodčích, kteří nám po léta pískali zápasy. Např. Jahoda, Chalupa, Ringsmuth, Zahradníček, Hryczyszyn, Šedivý byli svého času uznávanými mezinárodními rozhodčími. Když nám pískali, tak si nikdo z hráčů nedovolil ani ceknout. Jiné to bylo třeba s Milošem Komeštíkem. Hráči se s ním dokázali pohádat "na smrt" (u nás třeba Jindra Bárta), ale na druhou stranu k němu bylo možno najít cestu. To se povedlo v závěru mé kariéry mně, takže jsme si začali docela dobře rozumět. Potíž byla s rozhodčími, kteří zároveň i aktivně hráli. Markantním příkladem byl Tomáš Smrček, který obě své role prolínal a zažili jsme s ním hodně dramatických, ale hlavně komických situací jak při jeho pískání, tak v pozici hráče Dopravního Podniku. "Naším" rozhodčím byl Bohouš Bursa, který bydlel na Jarově, takže to k nám měl blízko a odpískal nám nespočet zápasů. Bylo to i na jejich průběhu znát. Většinou nás šikovně podržel a vzájemné vztahy jeho a našich hráčů byly nadstandartní. Stalo se ovšem, že někdy neměl náladu a to jsme to pak odnesli i my. Podobné vztahy jsme měli i s Pavlem Trnkou. Ten nám s Bursou společně odpískali desítky zápasů a turnajů. Trnka byl velký kliďas, pískal s nadhledem, jezdil k nám rád a my jsme jeho delegaci na naše zápasy vždy vítali. Dalšími sudími, kteří nám často pískali, byli Milan Hellinger z Horních Počernic, který k nám jezdil pískat i na kole a Honza Mašát z Malešic. Někdy však pískali opravdu svérázně, takže s nimi nebyla řeč, ale na druhou stranu to byli zodpovědní kluci, kteří u nás nevynechali snad jedinou delegaci a basket měli opravdu rádi, neboť ho i sami výborně hráli. Naši hráči se ke všem rozhodčím chovali celkem slušně, občas někdo vyšuměl a schytali jsme i pár disciplinárních trestů. S věkem přibývá rozumu a tak tyto potíže měli spíše mladší hráči, starší pak již byli většinou nad věcí.

Činnost našeho oddílu byla a je stále podporována vedením celé TJ Sokol Dolní Počernice. Téměř nikdy jsme nestrádali po finanční, ani materiální stránce a to se také projevovalo v porovnání s jinými pražskými oddíly. Naše družstva měla a mají pěkné drezy, dvě tělocvičny s dobrým sociálním zázemím, venkovní tréninková hřiště, v hale ZŠ je nainstalován elektronický ukazatel skore a podporu lze najít i u vedení MČ Praha Dolní Počernice. Ekonomická situace oddílu se rok od roku zlepšuje a důležitá je i skutečnost, že náš oddíl má nezanedbatelné zastoupení ve výboru TJ Sokol.

Závěrem této části historie oddílu košíkové TJ Sokol Dolní Počernice musím říci, že jsem si v něm již svoje odsloužil. Jsem přesvědčen, že až předám žezlo svým nástupcům, povedou oddíl v tom duchu, který jsem se mu snažil za celá ta léta vtisknout já a že si uvědomí jeho jedinečnost, která je zřetelná již od počátků jeho založení v roce 1942.

Do roku 2007 zapsal průběžně předseda oddílu košíkové TJ Sokol Dolní Počernice z let 1972-2007 Zbyněk Richter

 
 
sokol
TJ Sokol Dolní Počernice
© 2008 - 2013 by SoDoPo