Především díky našemu bojovnému výkonu v první a druhé čtvrtině bylo utkání ještě v poločasu otevřenou partií. Dařil se nám rychlý přechod do útoku a také spolupráce pivotek s křídly. Když jsme dostali míč pod koš, buďto jsme skórovali nebo si vynutili faul. Střelba byla obstojná, stejně jako obranná činnost.

Bohužel, v druhé půli jsme nenavázali na dobrou hru. Vytratila se agresivita, odešla střelba, přestali jsme bránit. Zejména obranné doskakování bylo žalostné. Nuselačkám jsme dávali zadarmo míče pod vlastním košem a ty nás za to trestaly koši. V doskakování propadlo celé naše družsto. Když už jsme nedovolili doskakovat soupeřovým pivotkám, nechali jsme se přeskočit hráčkami „z venku“. A naopak, my jsme v útoku mnohdy doskakovat ani nešli. Při našich útocích šlo spíš o ostřelování koše. Stříleli jsme z těžkých nepřipravených pozic a ono to nepadalo.

Celé utkání se hrálo ve vysokém tempu. Nuselačky vytvářely tlak na naše hráčky s míčem a sváděly tvrdý boj o prostor pod košem. Soupeřek bylo kvantitativně více, byly velmi dobře fyzicky a technicky vybavené. Naproti tomu nás bylo jen sedm, přičemž dvě hráčky se v poslední čtvrtině vyfaulovaly. Sportovně nutno uznat, že soupeř byl tentokrát nad naše síly a zaslouženě zvítězil. Tím ale rozhodně nechci říct, že ho na domácí palubovce nemůžeme porazit!

Vždy píšu, že „věřím“ ve vítězství v dalším utkání. Dnes se nebudu opakovat a napíšu, že ve vítězství „doufám“, což je o trochu míň než věřit. K tomu ale bude nutně potřeba se ke hře postavit jinak. Jestli opravdu chceme začít vyhrávat, musíme být ochotni se o vítězství porvat (myšleno obrazně), bojovat o každý míč a na hřišti působit jako tým a ne jako pět individuálních hráček, které si přišly zahrát. Přece dobře víme, že tak hrát umíme!!!