V prvních minutách zápasu, kdy se nedařilo ani na jedné straně, jsme ještě drželi krok. Závěr čtvrtiny ale už patřil zcela do režie soupeřek. Odskočily na rozdíl 15 bodů. Ve IIQ k rozdílu přidali další 3body a ve IIIQ ještě 9bodů. To už byl rozdíl opravdu hrozivý. Hráčky se snažily na hřišti, kde to nešlo, trenéři se snažili na lavičce, kde to také nemělo dopad. Opakovaně neúspěšná střelba, nohy v medu, chyby v pomalé rozehrávce, útok proti zformované obraně. To všechno v tělocvičně, ve které se mi nehrálo NIKDY dobře. Ani nevím pořádně proč. Zima nebo teplo. Nízký strop, málo světla, tvrdé obroučky, měkký balon a vzduch, co se tak nějak nedá dýchat. Pravda, to už bylo kdysi dávno v dorostu. Ale mnoho se nezměnilo. I v těchto školních sídlištních tělocvičnách, všude stejných, se hrálo, hraje a hrát bude. Ať v Malešicích, Na Pankráci či na Jižním, neplatí žádné úlevy. Jen prostě hráči chtějí, ale soupeři mění.

Pak to však přišlo. Bylo to na poslední chvíli, ale přece. Konečně!

V poslední čtvrtce po zoufalém naléhání trenéra Juniorky zvedly svěšené hlavy a "kously soupeřky" do zadku. Agresivnější obrana, zlepšení komunikace a hlavně zrychlení hry vneslo obrat do závěru nepovedeného zápasu.

V poslední čtvrtině jsme ukázali družstvu Paris, že jsme schopni hrát s nimi rovnocenný zápas, a že odveta na našem domácím hřišti nebude pro ně tak lehkou záležitostí.

Poslední čtvrtku jsme vyhráli 17:11 a tak celkové skore skončilo už "jen" o 21.

Hlavní chyby tohoto zápasu vidím v pomalém přechodu do útoku, slabé obraně a neúspěšných doskocích. Mnoho bodů jsme dostali z tzv. "druhé", tehdy, když soupeřky doskočily či zpracovaly svůj neúspěšný pokus.